Pocta osobnosti - Ján Šmok

Výstava věnovaná Jánu Šmokovi je po K. O. Hrubém. Zdeňku Voženílkovi a Václavu Jírů již čtvrtým výstavním projektem v rámci cyklu Pocta osobnosti. Šmokovu originalitu a exkluzivnost je těžko výstavně představit, je těžké i o něm něco nového napsat. Profesor Vladimír Birgus u příležitosti první a zároveň téměř poslední přehlídky Šmokova díla v roce 2000 v Pražském domě fotografie výstižně shrnul všechny atributy této neopakovatelné postavy české fotografie: „Nezapomenutelný pedagog, zakladatel katedry fotografie na FAMU a dlouholetý vedoucí katedry kamery na stejné škole, pedagog Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity i několika dalších škol, předseda Svazu českých fotografů, originální teoretik fotografie a sdělování, skvělý řečník a diskutér, podávající i ty nejméně záživné teorie přitažlivě a s humorem, fotograf, kameraman a režisér publicista, neúnavný organizátor, filozof života s mimořádnými znalostmi a rozhledem, antidogmatik, vtipný společník, který oslňoval svými mimořádně vypointovanými historkami a schopnostmi okamžitě reagovat na jakoukoli situaci, vážený muž, který nezkazil žádnou legraci a neztrácel důstojnost ani v karnevalových převlecích…, systematik,vynálezce, jogín, malíř..., a především výborný člověk.“

V katalogu k výstavě se vyjadřují někteří Šmokovi žáci, kolegové a přátelé. Počet těch, jež profesor Šmok v denním, dálkovém a mimořádném studiu „odchoval“ dosahuje stovky a zahrnuje pro českou fotografii a filmovou tvorbu významná jména i celá uskupení tvůrců. A nejméně tolik, ne-li více, bylo i fotografů amatérů, jejichž směřování ovlivnil. „Výjimečným darem řeči, schopností vtipně a nenásilně ozřejmit přednášenou látku i svými takřka neodmyslitelnými exkurzemi do světa čehokoliv, většinou však historie, lingvistiky medicíny, spišské architektury, červeného vína, všeho, co se týká ženského pokolení, i téměř neuvěřitelnými osobními zážitky a příhodami si získával na svou stranu všechny, kdož v sobě alespoň na okamžik nalezli trochu smyslu pro hru a fantazii, stejně jako zvídavého ducha,“ píše Miroslav Němeček. „Ačkoliv se ledacos z hlavy vykouřilo, ten způsob pohledu nám pevně uvízl,“ konstatuje fotograf Aleš Kuneš.

Pan profesor, třebaže má na kontě desítky zahájených výstav a účastí v porotě, sám mnoho nefotografoval a nevystavoval. Jeho kultivované akty, často redukující tělo na čisté linie a hru tvarů mají nesporné kouzlo, avšak on sám o své tvorbě říkal: „Všechny moje fotografie vznikaly pouze jako názorné ilustrace mých teoretických studií a učebnic. Například před napsáním prvé knihy o aktu jsem akt nikdy nefotografoval , ale potřeboval jsem do ní mnoho ukázek a ty se těžko hledají v existující tvorbě. Musel jsem proto ilustrace nafotografovat sám.“ Existují však stohy fotografií, na nichž je sám objektem, fotografií dokumentujících jeho neobyčejný život, na nichž jeho žáci a příznivci zvěčňují obyčejné i neobyčejné akce, lidi okolo něj i svérázná gesta provázející nezapomenutelné výroky. Právě na těchto záběrech jsme postavili tuto expozici. Zahrnuje samozřejmě i ukázky vlastní Šmokovy tvorby a svébytné, do podrobností dovedené výuky aktu s originálními ilustracemi. Zachycuje okamžiky z výuky ve škole i v terénu, včetně věhlasného Šmokova Karlštejna, který je jeho stoupenci realizován dodnes. Snímky byly z vybrány 327 záběrů archivu Vlasty Šmokové, pro niž je zdigitalizovala Alena Vykulilová, která se významně podílela na vzniku této výstavy.
I když se ve všech případech nepodařilo dohledat autory a jména lidí na fotografiích, věříme, že přibližují mimořádnost člověka, kterému se v těžkých dobách normalizace dařilo dělat snazší a veselejší život, sobě i druhým, jak potvrzuje jeho student a později kolega Pavel Štecha: „Za jednu z nejdůležitějších vlastností prof. Šmoka považuji jeho „nepředposranost“. Vlastnost tak výjimečnou v normalizační éře, vlastnost, která umožňovala studentům FAMU realizovat řadu projektů i v dobách, kdy se dalo dělat zdánlivě málo.“

Šmokovy organizační schopnosti stejně jako jeho originální teorie umožnily etablovat výuku fotografie nejen ve vysokoškolském měřítku, ale i v širokých řadách vážných zájemců o tento obor. „Kterákoliv ze Šmokových knih stojí za přečtení s vědomím, že teorie umělecké tvorby je pro skutečně hodnotnou progresívní tvorbu nezbytná, že ideální teorie nemůže existovat, že existují jen teorie dobré nebo špatné. Šmokova angelmatika patří k těm dobrým…," napsal jeho nástupce ve vedení katedry fotografie Miroslav Vojtěchovský. A jestliže Rudo Prekop vzpomíná, že „na Spiši jste se pán profesor osobně znali nielen s každým pánom farárom, ale snád s každým smrtelníkom, dokonce mám pocit, že s každým kameňom,“ skutečnost, že řadu let po jeho úmrtí každý ve fotografii zná jeho jméno, téměř každý fotograf má nějakou jeho fotografii a většina jeho vrstevníků dovede zopakovat některý z jeho výroků či historek, potvrzuje legendárnost této proslulé osobnosti.

Věra Matějů

Životopis

Ján Šmok (30. prosince 1921 Lučenec – 10. prosince 1997 Praha) byl československý kameraman, fotograf, teoretik obecné komunikace, specializovaný teoretik filmového a televizního obrazu i fotografie a vysokoškolský pedagog pracující s vlastními, velmi promyšlenými výukovými metodami.
Působil na pražské FAMU. V řadě rovin přispěl k etablování fotografie jako uměleckého směru v Československu. Zasazoval se také o vzdělávání neprofesionálních fotografů a rozvoj výuky fotografie v základním uměleckém školství. S tím souviselo také jeho předsednictví Svazu českých fotografů v 80. a 90. létech 20. století, kde založil galerii fotografie v pražské Kamzíkově ulici a podpořil rozvoj sbírky fotografie.
Jako pedagog byl autorem řady publikací a učebnic o komunikaci, filmu, televizi a fotografii. Byly přeloženy také do angličtiny a francouzštiny a sloužily k výuce i na zahraničních školách (např. v Chicagu, USA, aj.).

Zdroj: cs.wikipedia

Instalace výstavy v sále U Kata strakonického hradu - 5. 1. 2022

Vernisáž výstavy v sále U Kata strakonického hradu - 6. 1. 2022